průvodce evropskými velkoměsty
Londýn za 3 dny

Sehnat v dnešní době letenku za babku je lehčí než zařadit zpátečku ve Fábii, tak proč si trochu nezalítat? Vždyť je to paráda, za pár desítek minut propálíte Evropou 880 km/h rychlostí a ještě z toho máte zážitek. Tedy já. Poprvé jsem letěl ve dne, a tak sem byl z toho vyplesknutej jak prvňáček po prvním přečtení máma mele maso.

Všude Vám radí, ať si zajistíte ubytování v hotelu, hostelu nebo žabí tůňce s dostatečným předstihem (půl roku dopředu), já radím: „Buďte trochu dobrodružné povahy, serte na to jako my!“. Pravda, zkusili jsme si 2 dny před odletem zabookovat nějaký šikovný double room (apropo – double room = na pokoji letiště, twin room = 2 postele oddělené nočním stolkem), ale ze soboty na neděli to bylo tak trochu bláznovství. Vyprodáno, všude už někdo ten ležing měl podchycenej. Holt kupní síla obyvatel EU tě, jak si nedáš pozor, vyvede z čepce přímo do bachoru. Tak ještě koupit světle modrej kufr za 400,-, tzv. disposable, namazat rohlíky s paštikou, nějaký ty tangy na ochucení vody z fontány a dvakrát UK a šnel, plís.

Sky Europe lítá na ta nejlevnější letiště. Londýn jich má 5

London City Airport - pouze pro boháče
Heathrow - metrem do centra 40 min
Gatwick - vlakem Gatwick Express v centru za 30 min
Stansted - 55 km od centra – jízda busem 75 min
a náš Luton - 51 km od centra – při volné dálnici 51 min do centra.
Londýn si z ptačí perspektivy neužijete, Luton leží v polích.

Takže začínáme

DEN 1.

V Praze na letišti jsme potkali Jaromíra Jágra s Innou Puhajkovou, tento zážitek se bude těžce přebíjet, milý Londýne.

Všechny cesty vedou na Victoria Coach Station. V Lutonu jsme koupili za 12 L zpáteční ticket a skočili do klimatizovaného busu, kde se na časy na jízdenkách příliš nehledí. Prostě jsme přišli a jeli. Předtím jsme se zabavili krmením přidrzlých vrabčáků, kteří chytali drobky ze vzduchu. Vrabčáci cirkusáci. Na Viktorce to však začalo. Dýchnul na nás mocných fukarem duch Londýna. V hlavě chaos, zmatek, strach. Co mi tady s naší kostrbatou anglinou? Máme však 4 ruce a 4 nohy. Později jsme zjistili, že lidé hned poznají, že jste debilové a pak se tedy s Vámi jako s debilama domlouvají, žádný obavy. Zhluboka říhnout a jde se na věc.

Londýn má 11 linek metra a ač každý straší jak je to složitý, je to zcela jednoduchý. Stačí nebejt kryplkára a chodit podle šipek. Značení je perfektní. Na Viktorce jsme si koupili třídenní travelcard za 17 L, což jsme nepochopili, když denní stála něco přes 5 L. Budiž. Tato karta platí v metru do zón 1 a 2 (což Vám v klidu stačí i kdybyste v metru stavěli bábovičku z uschlých nudlí), ale jen v off-peak čase = ve všední dny od 9.30 do 19h, víkendy a svátky pořád. A také platí na doubledeckery po celém Londýně a to v libovolném čase. Hodně lidí straší, že je lehké se busem ztratit, ale opakuji: stačí nebejt vohnout a umět číst.

Neměli jsme zajištěné ubytko, to už víte. Před odjezdem jsem se sešel s kamarádem Markem, kterej v Londýně nějakej čas žil a pracoval. Ten mi doporučil, kde se mám pokusit hledat. Na mapě to bylo u levého horního cípu Hyde Parku u zastávky metra Queensway. Bylo to téměř v centru, ale my si věřili. Vyjeli jsme z metra výtahem (místo eskalátorů), poprvé si uvědomili, jakej problém budem mít při přecházení (auta jezdí vlevo a fakt je problém si na to zvyknout, i když nejste vohnout). Nicméně nás nic nepřejelo a ťapku za ťapkou jsme doťapkali do ulice Inverness Terrace, kde bylo několik hotelů v řadě. Vlezl sem do prvních dvou, kde se za břuch popadali. Rezervaci nemáš? Hahahahahohohoho. Ve třetím hotelu mi však Turek na recepci vyhověl a dostali jsme pohodovej double room se sprchou (říkali jsme jí famiérně "ty naše malá smradlavá ledničko") za 45 L za noc. Tudíž každej 22.5 L a byla v tom i pravá anglická snídaně....od Turka. Nechtělo se nám věřit jak snadno a levně jsme se propašovali do Londýna. Zahodili jsme saky a paky a vyrazili užívat. Užívat, voe.

Byli jsme ze všeho vyjevení jako správní tůristi (a jako správní čehůni s turisťákem pod trikem). Obkoukávali jsme typický taxíky, fotili se v červených telefonních kadibudkách a já se nikdy nenabažil pohledů na červené dvojpatrové autobusy. Sklouzli jsme přímo k hubě té plechové příšery /chápej do metra/, nechali se polknout a pak vyžvejknout ve stanici Westminster. Lidí žádný obláčky, ale pořádný mračna, žádný červánky, ale červencová průtrž turistoidů. Potkat bělocha s běloškou byl malej zázrak (já s Martinkou jsme však velkej zázrak, děkuji za přízeň), všechny rasy světa se tu kříží. Nejvíce nás upoutaly Japonky křížené s černochy. Zajímá Vás jak to vypadá? Zajeďte si tam, vyfotit sem se je neodvážil. Je tu zásadně k vidění silná menšina Indů, kvůli nimž mají v McDonaldu hamburgery ze skopového masíčka. Prečo? To nechám na Vaší inteligenci a dám si skopové lečo.

Při výlezu z metra uvidíte hnedle věž, ve které je Big Ben (ano, Big Ben je zvon a ne věž, to ví každej vohnouťáckej taťka, ne?) a tuhle věž si taky hned vyfotíte. Jako jeden z miliardy mravenečků, tak si v týhle metropoli připadáte. Dle průvodce jsme začali obcházet Houses of Parlamient (tam ouřaduje britská vláda), minuli sochu Richarda I. (jeho kůň má jednu nohu zvednutou, jak se to s nožkami koníků má se dočtete dále v pribehu) a došli k Westminsterskému opactví. U něho se nás nějací cizinci ptali, co to jako je a já zaboha nevěděl jak se řekne opactví. A přitom je to Abbey a je to napsaný v průvodci a já na to čuměl alespoň 1000+1x. Holt nejsem Alenka. Jak zelné hlávky jsme se krouhli k Downing Street, kde sídlí ministerský předseda, což nás nechalo ve fázi nanukáče. Nezištně jsme dohupkali k Horse Guards, kde stály sochy koní. Koně byli živí, pouze nehybní – zkostnatělí. Jsou to ochočení koníci jízdní gardy, ale Pringles jsme jim dát nezkusili. Raději jsme se prošli mezi budovami Horse Guards a došli do St. James´s Parku, kde byl náš první odpočinek s výhledem na vesele stříkající vodotrysk. Parky jsou tu nádherný, prošli jsme si SJP (my jsme vlastně chodili pořád, žádná rikša, žádný tágo, žádnej sightseeing, žádný botky sedmimílovky, žádný ploutve, ploutváci) a navázali na příležící Green Park, kde byla zoologická zahrada. Zvířata však nebyla živá, avšak ve formě sestříhaných keříků - mufíků, sloníků i jelínků. Z masa a kostí jsme tam byli jen my a 333 stříbrnejch Japonců. V Green Parku jsme se zase váleli a pak i na férovku cvičili (1 klik pro objektiv) tentokrát u naší 1. vyhlídky na London Eye. Bylo těžké se zvednout, ale razíme dál. Už se nám rozšiřovali zorničky, že jsme na Trafalgar Square, ale byli jsme trochen někde jinde – u jinýho vysokýho sloupu. Zaboha si nevzpomenu, co to bylo za náměstí, ale vypadalo trochu jako Václavák. Říkejme mu Wencoslav skvér tú. Naše svorky krokosvorky vedly na Piccadilly Circus, provařené náměstí s neonovými reklamními panely s mekáčem, tédékáčkem, sanyem apod. Co je na tom tak zajímavý? Asi ta extravagance a kýčovitost. Jinak na náměstí je kromě fontány nejzajímavější nákupní domek Lillywhites, kde jsem si koupil 2 veselý trička za 5 L a 6 L. V červenci probíhají výprodeje, byli jsme v Londýně v ten pravej čas. A řeknu Vám, když jsem teď vyrazil na nákupy po Praze, zůstala ve mně jen pachuť jak po předražených ředkvičkách. Co se týče hadrů, je Londýn sesláním z nebes. Značkový hadry o 40-50% levnější a výběr skutečně neskutečnej. Takže na nákupy si tu určitě vyhraďte čas a taky příslušnej obnos libřiček. Nebudete litovat. Prahu nebrat. Třeba kopačák Mitre za 3 L ? No naser oslovi do uší.

A z osla přímo na Trafalgar Square. Za normálních okolností bývá plné holubů, tentokrát bylo plné lidí. Plné tančících lidí. Plné tančících lidí jako o život. V Londýně probíhal den taneční hudby a celé náměstí se v extázi protahovalo na svižnou hudbu. Perfektní podívaná. Ani se nám nechtělo na obrazy Da Vinciho a dalších matlalů do National Galery, kde je vstup zdarma. Ale zašli jsme a čárku si udělali. Na Trafalgar Square se každý fotí se lvem nad nímž se tyčí sloup Nelsona. Nechtěli jsme býti trapní, osedláme si spíše sochu koníka, oslíka nebo kočkopsa. No co to je za způsoby, osedlat si lva, krále zvířat?

Jdeme dál. Další zastávka Leicester Square. Velice rušné náměstí plné kin, divadel a zábavních podniků (říká se jim i diskotéky - do té největší /Hippodromu/ Vás v džínách nepustí. A v čem teda??). A taktéž je tam socha Charlieho Chaplina. Kousek od Čárlího jsme vstoupili do čínské čtvrtě jakože slíznem nějaký nudle s ptákem rosomákem, ale nakonec jsme zvolili alternativu schůdnější a rozrazili dvéře pana Donalda, křestním Mc. Při objednávce pěti "čízů" sem jim tam zavařil, nejsou zvyklý na jedlíka s břuchem otevřeným. Voni snad neznají Otesánka?

Do metra to chce o víkendu s rozběhem, stanice v centru jsou přeplněné a když Vám tam praskne voda, kýbl se pod Vás už nevejde. Projížďka na jedné noze nebývá moc romantická ani pro Romana Tyčku, ale na St. Paul´s station jsme vylezli před St. Paul´s Cathedral a to už jsme byli všemi končetinami, na kterých máme boty, na zemi. Ještě jsme byli svědky hysterickému výstupu jedné „modelky“, která seřvávala svého nabíječe za to, že si vzala nevhodné oblečení a on jí přece tvrdil, že bude hezky. Pršelo asi 3 min. Poprvé a naposledy na našem tripu. Za čízy naplněný břuch sem se popadal. St. Paul´s Cathedral je impozantní a z mnoha úhlů jsme jí ofotili (víte, že slovo ofoť není ve hře zvané scrabble platné?).

Celý den jsem se na to těšil, třásl sem se jako poslední brambůrek čekající na chrup. Poprvé jsme si to zamířili k Temži, k té smradlavé stoce, oproti níž je Vltava šumící horský potůček. První čuč na Tower Bridge, jeden z našich mnoha cílů pro druhý den. Přes Millenium Bridge jsme ohromeně zírali na Tate Modern, kde jsou galerie moderního umění, vstup gráťo, leč při bližším ohledání již měli zavřeno. Den není nafukovací. Ani Martinka není nafukovací.

Začalo se nám smrákat a my se vydali podél nábřeží po kolonádě a nasávali atmošku. To je very important. Londýn sice není nějaký přehnaně krásný město, ale ta atmosféra, ta Vás vtáhne do děje. A opravdu se zde nemusíte bát, cejtil sem se bezpečně i bez křidélek a cucacích bonbónů. Všude narážíte na muzikanty, kteří mají zesilovače a ti co nemají, hrají v tunýlcích a mají surround dokonalý. Takže si prozpěvujeme po kolonádě a všichni kol jsou vyfintění na disko, kam se hrabou čeští metroADejvicesexuálové. Procházíme pod OXO Tower (věžička, jejíž okna tvoří nápis OXO, což je reklama na nějakej masovej vývar - tomu řikam chytré obejetí zákazů) a docházíme na Waterloo Bridge. Nejsme tady náhodou. Z tohoto mostu je prej nejkrásnější výhled na St. Paul´s Cathedral, zvláště pokud zapadá suníčko. Stihli jsme to přesně a byla to nádhera. Na druhé straně se smrákalo nad London Eye, vypravili jsme se tedy k němu. Jen jsme sešli z mostu, nožky se nám podlomili a my sedli na kolonádě na kafíčko. Mocha Killer, to nejlepší osvěžení při sobotní noci v Londýně.

Kolem výstavy Dalího výtvorů jsme se dostali k vočku, kde i v tuhle pozdnější hodinu byla fronta jak na tatarák z pravé svíčkové z Arnolda Schwarzenegra v lidožroutské restauraci. Na druhé straně Temže nás okouzloval osvícený Big Ben a Houses of Parlamient a i to kolečko si na Londýn pěkně posvítilo. Škoda, že nemáme krokometr, ale z posledních sil jsme se dostali přes Westminster Bridge zpět ke stanici Westminster. A co teď? Hurá do Tesco Expressu nakoupit velice zalevno zásoby na lepší časy asi nepřijdou.

Nechtělo se nám do našeho zaflusanýho hotýlku a tak jsme to podél St. James´s Parku střihli k Buckinghamskému paláci. Osvětlen tedy nebyl nic moc, takový anglický konzervatismus, ale my dřepnuli k fontáně a relaxovali a nasávali...vodu z Tesca.

Už se nám chtělo do našeho přifluslýho Queens Hotelu, a tak jsme se nočním city vydali na metro a poté do stanice Queensway (čéče, jsme tu lítačku fakt moc nevopotřebovali), odkud už by každej dočůral k našemu bytečku. Recepční se zachechtal nad mým ctěným příjmením a vydal klíč. Po rozsvícení jsme utrpěli menší šok (já) / větší šok (nejdražší Martinka). Švábi! Dva. Fuj. Co teď? No co byste za ty prachy chtěli, jakoby řekl jeden šváb na půl kusadla. Zadupal sem jak Kyklop a oba mistři sklouznuli do dírek, děr a kráterů. Spali jsme a měli rozsvíceno, aby nás náhodou přes noc nesežrali. Nesežrali, spali jsme jak miminka.

Reklama - QUEENS HOTEL - pro milovníky zvířátek

 

DEN 2.

A už to drnčí a pěkně od podlahy. Né, od podlahy né, to se tam prochází Fanúš, pěkně urostlej tydýt šváb. Teplá voda v ledničce teče, k snídani si dáváme scrambled eggs + toustíky a seznamujeme se s dalšími osadníky z kvínsnu. Exoti. Zde jeden na fotografii v pozadí. Turecká káva přímo od Turka je však delikatesní záležitost, postavila nás na nohy a my chvilku chodili 1 cm nad zemí. Vyrážíme dále dýchat v tomhle městečku majícím více obyvatel než celá ČR: Metro jezdí (to taky nemusí být samozřejmost) a jedeme na zastávku Embankment. Odtud šupito presto na Embankment Pier (zastávka lodí) a jsme trochu zmateni, že tam skoro nikdo není. Většina turistických salámů ještě spí, kéž by to tak vydrželo donekonečna. Kde se vzal, tu se vzal, přistaví se k molu speedboat a já se ptám námořníka černocha, zda jedou na Greenwich. Vítězně pokývá hlavou a my bez okolků naskakujeme. Dle všech průvodců stojí single lupen 12 L, my platíme jen 4 L. Super adrenalinová vyjížďka, stále jedeme na turbo, z lodi se kouří a lidi ječí. Bereme Greenwich útokem, šíleně si to užíváme, jsme celí mokří, ale ty výhledy za to stály. Na Greenwich Pier hodí háček lano za 40 min.

Naše kroky nejprve vedou kolem opravované obchodní plachetnice Cutty Sark na Greenwich Market, tržiště každý den jinak tématicky zaměřené. Dnes to byly delikatesy + art umění. Nic jsme si nekoupili, oči se popásli. Přes Greenwich Park jsme šli k národní observatoři, kde je slavný nultý poledník. Poledník, který rozděluje zemi na západní a východní polokouli. Na fotku před ním se stojí 100m fronta, lepší je proto se vyfotit za ním. Jinak je tam celkem pěknej výhled na město, observatoř si můžete prolézt zdarma skrz na skrz, je tam výstava astronomických přístrojů či hodin a před ní nás anglán 5 minut fotil u vzácných 24hodinových hodin. Než kapitán posádky zavelí k sestupu, určitě se v Greenwich parku mrskněte do trávy, neskutečnej relax s výhledem na námořní muzeum. Tyhle nabraný síly se budou hodit.

Nám se hodily k bloudění. Chtěli jsme se zpátky do centra svézt Docklands Lights Railway, chtěli se projít na jinou zastávku než je doporučované, prošli se cca 2km a něco našli. Koupil sem lístky za 1.50, ale měl jen 2 dvoulibrovky a ten zkurvenej automat nevracel. V Anglii často ty zkurvený automaty nevrací. Ale než tam hodíte prachy, je to na nich napsáno, toho jsem si všiml pozdě. No nic, jezdili jsme vlakem křížem krážem a nakonec ustoupili našemu požadavku a vystoupili na jistotu u London Bridge. Docklandské doky a mrakodrapy si necháme na příště. Nemůžem to všechno hned vyžrat.

Byli jsme ve čtvrti City a první odvážné kroky vedli k Monumentu. Toť je 61m vysoká věž, která symbolizuje velký požár Londýna. Pro dnešek byla v rekonstrukci, a myslím, že do jara se nevyléčí. Čas na vodku s Red Bullem. Ta měla za důsledek, že jsem 10 min našlapoval jen pravou nohou pro štěstí a kolem Temže bylo veselo. K Tower of London jsme trefili, dovnitř za 17.80 L nešli. Raději jsme si legendu o 7 havranech (tady je tich havranů 9 a vypadají jako spící holubi) a vězních, kteří sem jezdili na smrt, přečetli česky v průvodci. Tower Bridge. Nejfotogeničtější most. Japonci chodí po Tower Bridge sem a tam a celou svou cestu si s líbezným výrazem nahrávají. Mohli by třeba zakopnout, nechat si přejet palec u nohy taxíkem nebo spadnout přes zábradlí na nějakej speedboat. Pak by tohle video na youtube uspělo. Jsem trochu opilej, fotim přes splašek z plechovky a všemu se hrozně směju. Dělam ostudu. Projedeme se poprvé autobusem, jen 2 zastávky k metru. Trochu nás zarazí řidič sedící vpravo a malinko se mu řehníme. V metru zase dělám ostudu, ostudu a ostudu. Martinka to bere s úsměvem.

Kultury bylo pro dnešek dost a jdeme dělat šopink. Oxford Street. Přes 2 km dlouhá ulice přetékající obchody, obchůdky a pidiobchůdečky. Zapadáme do Primarku, kde je všechno tak směšně levný, že lidé tahají nákupní vaky po zemi. Nemůžou je utáhnout, pokladní to pak nabírají na vidle. Právě zde a tady nakupují naturizovaní angláni, kteří ty věci obléknou jednou na sebe a pak to dají na charitu. Martinka si kupuje kabelku za 2.5O L a gumičky za 1 L, já 3x veselé trenýrky, prosím po 2.50 L. Máme hroznej hlad, volba padne na Mark & Spencer (v Anglii nejen hadry, ale i Food Hall) a kupujeme sushi za 4.20 L. Poprvé si dáme sushi. A je David Výborný. Anglická královno, to je dobrota. Máme nákupů dost a popojdeme na kafíčko do Starbucks. Jsou tu na každym rohu. Všichni tu chodí s kafáčem v ruce, dělníci i poslanci.

Přes Regent Street míříme k Regent´s Parku. Hlídkují tam bobíci, popravdě jsme jich na našich trasách moc neviděli. V parku sedáme na velectěná kulatá pozadí a krmíme holuby pringlskama. A co to, výsadní právo na potravu si uzurpují veverky. Určitě víte, že v parcích je veverek opravdu vel´a. Jsou drzý jako vopice, klidně by vám skočily za krk. Veverušky papají čipsíky a mě to baví. Dělám s nimi kotrmelce, válím sudy pro oříšek, anglický trávník není jen prázdný pojem. Víte, že veverky se v zajetí dožijou 15-ti let, ale ve volné přírodě jen 1 roku? Uhynou na podvýživu (výjimku tvoří právě londýnské vypasené veverky, jsou chytřejší než veverky v jiných částech světa), různé nemoci, rukou člověka, pod koly aut, v čínských restauracích se podávají jako jednohubky s rajčátkem a feferonkou.

Procházíme se nádherně upraveným Regent´s Parkem k místní ZOO, ale tam v úmyslu jít nemáme. Podle ohlasů stojí za hovno a medvěd brtník vypadá stejně v Praze i na Kamčatce. My máme lepší úmysly. Stoupáme na nejromantičtější výhled na Londýn. Alespoň dle jednoho filmu, kde tam vzala hollywoodská hvězda jinou hollywoodskou hvězdu. Jdeme na Primrose Hill. Opět zapadá sluníčko a ač to fotoaparát nedokázal věrohodně zachytit, tohle místo je kouzelný. Pejsany tu venčí Jude Law s Madonnou, nikdo si jich nevšímá, sedíme na lavičce a kocháme se pohledem na osvícenou dopravní tepnu Velké Británie. Na osvícení však čekáme marně, je na čase odskočit pryč.

Scházíme po jihovýchodní části kopce zpět do civilizace. Ocitáme se v milionářské čtvrti, domy viktoriánského stylu, u nichž nesmí chybět mercedes pro manžela a ten menší pro manželku. Každý zbohatlík tu má SPZ ve stylu M1TCHIE nebo STUIE. Ptáme se místního důchodce na cestu k metru a obdivujeme jeho dialekt. Pravý angličan mluví jako když orbitku vehementně v puse převaluje, pravdu brilantní na poslech. Jeho left and right jsme však popletli, ale naštěstí jsou všude zastávky doubledeckerů. A je načase v jednom se projet. 30 min projížďka do centra na Notting Hill je pro nás zážitek. V horním patře vepředu, nohy na skle, pohoda. Při noční procházce po Baywater Road vidíme první bezdomovce, kupujeme tousty plněné mletou kravičkou a těšíme se do našeho rumíku. Švábi to tam hlídaj. Ne, nezkamarádili jsme se a domácí mazlíčky nám při návratu do Prahy určitě nenahradí.

DEN 3.

Z postele ani levou ani pravou nohou, protože nechceme uklouznout po Žofrém nebo Matyldě. Takže teleport do sprchy a pak po liánách na snídani. Tentokrát si objednám fried eggs, Martinka boiled eggs (to byl komfort) a check-out z hotelu. Dnes budem náš světle modrý kufr tahat s sebou, původně jsme ho tedy chtěli dát do úschovny na VIctoria Coach Station, ale když má ty kolečka.....budeme se prostě muset víc váááálet.

Napříč celými Kensington Gardens si to štrádujeme s kufříkem, míjíme jezírka Round Pond a The Long Water a přicházíme k soše bojovníka. Pokud čtete pozorně, víte, že Vám dlužím jedno zajímavé vysvětlení, když narazíte na sochu bojovníka na koni. Právě podle toho koně poznáte jak padl bojovník na něm. Pakliže je kůň na všech čtyřech kopytech, zemřel bojovník přirozenou smrtí. Alébrž, pokud má jednu nohu zdviženou (stejně jako ten v Kensington Gardens), zemřel bojovník na následky zranění. A je-li kůň na zadních, padl udatný bojovník v bitvě. Tak teď už to víte a garantuji Vám, že to nikdy nezapomenete.

Londýn má hodně parků a doslova zástupy lidí všeho věku a rozměrů tu provozují sport jménem běhání. Já bych tomu teda spíše říkal courákem z Bavorova do Volyně, tempově jako já běhá 10% sportovců, zbytek jsou sádla a másla, co si to šinou pomainku, hlavně, že mají v ruce láhev s vodou a po tělech čidla na měření tepu, tlaku a činnosti svěrače. Taky u toho vypadají fakt strašně, ale alespoň se hejbnou pro své zdraví. Já tedy nejradši běhám v lese, po stráních a polích, mnoho anglánů cválá i podél pobřeží, kde se proplétá mezi davy turistů. Proti gustu žádný dišputát.

Za velmi pěkného počasí jsme došli k Princess Diana Memorial Fountain, název je natolik výmluvný, že další slohové práce netřeba. U přilehlého jezírka The Serpentine pozorujeme kachny i aktivní plavce, očicháváme květenu a Hyde Parkem kolem zahradní restaurace Lido směřujeme k nejznámějšímu obchodnímu domu v Londýně Harrod´s (u nás má každý igelitku Tesco nebo Lidl, v Londýně je to právě Harrod´s). V rozervaných džínách a ťapkách Vás tam nepustí, bágly hezky do úschovny. Ale uvnitř to stojí za to. Budete koukat jak může vypadat kultura nakupování, zvláště Food Hall vyrazí dech. Nemusíte si nic koupit, stačí jen chodit a obdivovat. Na velké nákupy přijelo 10 šejků, kteří vyskákali z mercedesu limuzínoidního vzezření, ti tam určitě jen na záchod nešli. Hned naproti je Zara, kde jsme se zase rouzšoupnuli my, já trika za 5 L a 10 L, kraťasy za 29 L, Martinka šaty za 39 L. A spokojení byli všichni.

Tak tuhle fotku u Royal Festival Hall cvaknul podivně vypadající týpek v teplákách a já byl připraven ho začít chytat. Tady by se vidělo, zda angláni běhají pomalu. Naše kroky vedly kolem Coach Station zase k London Eye. Jo, chtěli jsme vyjet nahoru, podívat se na město jak ho vidí ptáčci, ale hodinová fronta na lístek a ještě jedna tříhodinová do čučedla nás dokonale odradila. Šli jsme se radši zase válet.

Po nábřeží se pochodovalo velice fajne a my obdivovali krásné výhledy na Houses of Parlamient. Minuvše South Bank jsme přešli Lamberth Bridge, hladoví si ve snackbaru objednali 3 luxusní sandwiche a šli je pojíst přímo k Houses of Parlamient do Victoria Tower Gardens. Tyto zahrady nejsou z nejkrásnějších, ale svým umístěním Vám doslova vyrazí dech a přeběhne Vám pár veverek po zádech.

Naše malá rada zní: nekupujte si v Londýně denní lupen na Sightseeing otevřené autobusy. Jezdí jich tu doslova konvoje, objíždějí všechny důležitý památky, můžete kdykoliv vystoupit, kdykoliv nastoupit, ale dá se to obejít při dobrém naplánování pěšky, občas někam popojet metrem. Ty lístky stojí kolem 17 L. Pěšky nasajete mnohem více z atmosféry a po nábřeží Vás rozhodně nevezmou. Zajímavou alternativou, pokud už byste se nechali ukecat na tento turistický kýč, může být obojživelník – neboli jedna a ta samá příšera s vámi jezdí po silnici a pak hupne i do Temže. Lítat to ještě neumí, pane Fantomasi.

Čas je neúprostný a ač se naše letadlo zvedne k obloze až ve 20.30, nutnost býti 2 hod před odletem na letišti + jízda celým Londýnem busem na Luton nás nenechává v klidu. Inu, go west. Procházíme se po nábřeží kol Tate Britain a pak po Vauxhall Bridge Road směr Viktorka, kde jdeme pomaleji a pomaleji, opravdu se nám odkud nechce. Poslední libry utrácím v nákupáku za košili (25 L), pásek (12 L) a 2 trička (5L A 7 L). Zbylo pár pencí na toustík na letišti + samozřejmě libra pro štěstí.

Na dálnici je zácpa, lidé trochu znejistí, né však řidič. Na prvním sjezdu začne kličkovat po okreskách, alespoň poznáváme outskirts Londýna. Nenabereme žádné zpoždění, vyhýbáme se zácpě a check-in time stíháme naprosto s noblesou. Frajer. Z pár pencí se vyklubalo 4.80 L, tak si kupujeme 3 sandwiche a čekáme na to, až nám seberou kufr. Letiště je v režimu zvýšené bezpečnosti a pasažéři se mají zeptat svého agenta. My ale nejsme Jágři, nemáme svého agenta. Naštěstí nás neodhalí a po malém zpoždění (u SkyEurope je 90% letů zpožděných) nastává boarding time, i když letadlo teprve roluje po dráze (jj, už mluvím jak zkušený cestovatel). Jsme uvnitř, jsme v suchu, miluju létání letadlem. Nejlepší je ta vteřina, kdy prorazíte mraky a ožahne Vás Slunce. Příště jí musím vyfotit. Tu sekundu, co je k nezaplacení! Jen při přistávání musím mít ve chřtánu orbitku, jinak by mi vytekly uši a už bych nikdy neslyšel ten krásný zvuk turbíny.

Toto sumary smolím 14 dní po akci, škoda, že už si napamatuju ty živoucí detaily, které by obešťavily tenhle report. Určitě nesmím zapomenout na WC, které jsou téměř všude zdarma (oproti předpokladům). Připravte se na to, že se Vás bude spousta cizinců ptát na cestu, jelikož běloši z Čech vypadají v multikulturním Londýně tak nějak.....chytře?. A do letadla takový to normální žvejkání, teď nevim, esi tam taky dostanete 30k pokutu, když Vám upadne žuvačka do uličky, uličníci.

Sejdeme se v Římě, hlídejte se!